Kapitola 1 – Poslední výplata
David Mašek seděl v kuchyni nad hrnkem vlažné kávy a bezmyšlenkovitě hleděl na výplatní pásku. Čísla na papíře byla neúprosná – patnáct tisíc čistého. Nájem? Osm tisíc. Jídlo? Nejlevnější nákup v supermarketu, pokud budou šetřit, čtyři tisíce. Elektřina, voda, internet? Další čtyři tisíce. Co mu zůstane? Nic.
Jeho žena Veronika v obýváku přebalovala jejich osmiměsíční dceru. Byla na mateřské a finance už několik měsíců vycházely jen tak tak. A teď přišla ta rána – rozbila se pračka. Zrovna když si myslel, že aspoň tenhle měsíc bude klid.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Veronika, když si k němu přisedla.
David promnul unavené oči. „Nevím. Koupit novou pračku nemůžeme. A na opravu taky nemáme.“
Veronika mlčela. Oba věděli, co to znamená. Buď budou prát v ruce, nebo si půjčí. A půjčování bylo to poslední, co chtěli.
David vzal do ruky telefon a začal projíždět nabídky. „Půjčka ihned. Bez registru. Bez ručitele.“ Slibovalo to snadné řešení. Stačí vyplnit formulář a do hodiny má peníze na účtu.
„Tohle nechci,“ zamumlal. Ale jak jinak to vyřešit?
Kapitola 2 – Snadné peníze
David ještě ten večer vyplnil online žádost. Stačilo pár údajů – jméno, telefon, číslo účtu. Nikdo se neptal na výši platu ani na dluhy. Za deset minut mu přišel e-mail: Schváleno. Peníze budou odeslány do hodiny.
Když o hodinu později cinkla notifikace z banky, měl na účtu patnáct tisíc korun. Problém vyřešen, nebo ne?
Veronika si povzdychla, ale nic neřekla. Oba věděli, že to není dobré řešení. Ale teď měli aspoň na pračku.
Jediné, co David nečetl, byly podmínky. Až později si všiml, že si půjčil s úrokem 40 % měsíčně. Pokud nesplatí do měsíce, částka začne růst.
Kapitola 3 – První splátka
David se snažil na půjčku nemyslet. Pořídili novou pračku, Veronika byla spokojená a on se alespoň na chvíli cítil jako dobrý otec. Jenže pak přišel první e-mail z úvěrové společnosti.
„Vážený pane Mašku, připomínáme Vám blížící se termín splatnosti Vaší půjčky ve výši 15 000 Kč. Pokud částku neuhradíte do 30 dnů, bude Vám účtován úrok 40 %.“
Čtyřicet procent? David si to znovu přepočítal. Pokud nesplatí celou částku, bude dlužit 21 000 Kč. A pokud ani potom nezaplatí, bude dluh dál růst.
Měl by teď zaplatit. Jenže… odkud ty peníze vzít? Poslední výplatu měl stejnou jako vždy, všechny peníze padly na nájem a jídlo. Počítal s tím, že zaplatí aspoň část, ale u této společnosti to nešlo – musel zaplatit vše najednou.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Veronika, když mu viděla starosti ve tváři.
„Zkusím si domluvit odklad nebo něco,“ zamumlal.
Zavolal na zákaznickou linku. Po pár tónech se ozval strohý ženský hlas: „Společnost CreditMax, dobrý den.“
„Dobrý den, chtěl bych se zeptat na možnost odkladu splátky,“ řekl nervózně.
Žena na druhé straně si povzdychla, jako by podobné hovory vedla desetkrát denně. „Pane Mašku, u nás není možnost odkladu. Musíte uhradit celou částku do konce měsíce, jinak Vám začnou nabíhat sankční úroky.“
„A co když to nezaplatím?“
„Pak se částka každý měsíc zvyšuje. Pokud dluh nedoplatíte do tří měsíců, předáváme ho inkasní společnosti a ta může přistoupit k exekuci.“
Davidovi se sevřel žaludek. Exekuce? Kvůli pračce?
„Děkuji,“ řekl tiše a zavěsil.
Kapitola 4 – Past se uzavírá
Byl v pasti. Pokud nezaplatí hned, dluh naroste tak, že ho nikdy nesplatí. Jestli požádá o další půjčku, dostane se jen do hlubšího problému.
Přesto začal znovu hledat. „Rychlá půjčka na splátku jiného úvěru.“ Jak absurdní. Ale co jiného mu zbývá?
Za dvacet minut měl schválenou další půjčku – tentokrát na 25 000 Kč. Pokryl dluh, ale teď měl nový, ještě větší. Úrok? 50 %.
Když Veronice řekl pravdu, rozplakala se.
„To nikdy nesplatíme, Davide,“ šeptala.
„Musíme. Nějak to zvládneme.“
Jenže každý měsíc se situace zhoršovala. Splátky se kupily, výplata nestačila. Pak přišel dopis – výzva k úhradě. A za ní další.
Po půl roce měl David dluhy přes 100 000 Kč.
A pak mu někdo zaklepal na dveře.
Kapitola 5 – Klepání na dveře
Bylo pondělí ráno, když se ozvalo to první zaklepání. Neurvalé, hlasité, skoro jako by se někdo snažil dveře rovnou vyrazit. David zrovna krmil malou Elišku v kuchyni, když ho zvuk přinutil ztuhnout.
„Otevři,“ zašeptala Veronika bledá jako stěna.
David se zvedl a pomalu došel ke dveřím. Přes kukátko zahlédl dva muže. Černé bundy, strniště, výraz, který neznamenal nic dobrého.
Srdce se mu rozbušilo. Dlužil CreditMaxu poslední splátku a už neměl odkud brát. Bankovní účet byl na nule, půjčit si už nešlo. Tohle nebyl další dopis nebo telefonát.
Tohle bylo osobní.
„Pane Mašku?“ ozval se hluboký hlas.
„Ano?“
„Jsme tu kvůli vaší půjčce. Můžeme si promluvit?“
David váhal. Když neotevře, co udělají? Přijdou znovu? Přivedou víc lidí?
Nakonec odemkl.
Kapitola 6 – Nabídka, která se neodmítá
Muži vešli dovnitř jako doma. Jeden se opřel o zeď, druhý se posadil ke stolu.
„Takže, Davide… My jsme přátelé. A přátelé si pomáhají, rozumíš?“ řekl ten vyšší a usmál se způsobem, který nebyl vůbec přátelský.
David přikývl, neschopen slova.
„Víš, dluhy se musejí platit. Jenže my chápeme, že někdy je to těžký. Tak jsme přišli s nabídkou.“
„Jakou nabídkou?“
Chlapík vytáhl složený papír a položil ho na stůl. Smlouva.
„Podnikáme v různých oblastech. Máme známé, co shánějí spolehlivé lidi. Když nám odpracuješ těch pár tisíc, co dlužíš, smažeme dluh. Jednoduchý, ne?“
Davidovi se zatajil dech. Věděl, že tohle není legální práce.
„A co když odmítnu?“ zeptal se opatrně.
Chlapík se usmál. „To nedoporučuju, Davide. Máš přece rodinu.“
David polkl. Nebylo kam utéct.
Kapitola 7 – Temná cesta
O dva dny později seděl na zadním sedadle dodávky, která mířila neznámo kam. Muž, který si říkal Roman, mu řekl jen tolik: „Nebudeš se ptát. Uděláš, co ti řeknou, a pak půjdeš domů.“
Dodávka zastavila na okraji města. Bylo už po setmění.
Roman podal Davidovi černý batoh.
„Uvnitř je balíček. Zaneseš ho do té budovy naproti benzínce a předáš člověku, co se tě zeptá na heslo. Zapamatuj si – heslo je ‘Sova nikdy nespí’.“
Davidovi se třásly ruce. „Co je v tom?“
Roman se zasmál. „Říkal jsem ti, že se nemáš ptát.“
David vystoupil. Pět minut. Stačí pět minut a bude mít po dluhu.
Přešel ulici. Jeho srdce bilo jako zvon.
Vstoupil do budovy a uviděl muže v kožené bundě.
„Sova nikdy nespí,“ řekl David.
Muž se usmál, vzal batoh a zmizel.
David vyšel ven. Měl pocit, že se právě stal součástí něčeho, co už nikdy nepůjde vzít zpět.
Kapitola 8 – Neexistující svoboda
Když se vrátil domů, Veronika na něj čekala.
„Kde jsi byl?“
David si rozepnul bundu, ale v místnosti bylo i tak dusno. „Vyřizoval jsem něco pro lidi z CreditMaxu,“ zamumlal a sundal si boty.
Veronika přimhouřila oči. „Vyřizoval co?“
David zaváhal. Měl jí říct pravdu? Že nesl batoh plný něčeho, o čem radši nepřemýšlel? Že v tomhle světě se člověk neptá, protože odpovědi by ho mohly zničit?
„Jen nějakou drobnost. Nic nebezpečného.“
Veronika přistoupila blíž. „David… prosím tě, řekni mi pravdu. Dlužili jsme peníze, já to chápu. Ale tohle… tohle je něco jiného. Vidím to na tobě.“
David polkl. Chce jí chránit, ale přitom ji právě teď vystavuje nebezpečí. Co když někdy někdo zaklepe na dveře znovu? Co když příště nebudou tak slušní?
„Neboj se, Veru. Vyřeším to.“
Ona ale neuhýbala pohledem. „Jenže ty to neřešíš. Jen se do toho zamotáváš.“
Než stačil odpovědět, zazvonil telefon.
Kapitola 9 – Druhá služba
„Davide, máme další práci,“ ozval se Romanův hlas.
Davidovi se sevřelo hrdlo. Měl říct ne. Měl jim říct, že s tím končí, že to byla jednorázová záležitost. Ale oni mu nedali možnost volby.
„Seš náš člověk teď, ne?“
David polkl. „O co jde?“
Roman se uchechtl. „Nic složitýho. Potřebujem, abys něco vyzvedl a dovezl na jedno místo. Žádný otázky, žádný problémy. A my zapomeneme na zbytek tvýho dluhu.“
David zavřel oči. Na dluhy už neexistovalo jednoduché řešení.
„Kde a kdy?“ vydechl nakonec.
„Zítra večer. Pošlu ti adresu.“
Veronika ho sledovala. Poznala ten výraz. „Ne… Davide, ne! Už s tím přestaň!“
„Nemám na výběr, Veru,“ odpověděl prázdným hlasem.
„Vždycky je jiná možnost!“ zakřičela. „Ale ty si vybral tohle! Vždycky si to vybereš!“
V pokoji propukl pláč. Eliška se probudila a křičela.
David ji chtěl utišit, ale Veronika už ho odstrčila. „Nech nás být, Davide. Jestli to uděláš, už pro nás nebudeš bezpečný.“
David cítil, jak se mu hroutí svět.
Ale na přemýšlení nebyl čas.
Kapitola 10 – Jízda do pekla
Druhý den večer seděl v autě a prsty svíral volant. Měl by to otočit. Prostě odjet, zapomenout, najít jinou cestu. Ale už nebylo kam utéct.
Přijel na místo. Opuštěná benzínka na kraji města. Kolem nikdo. Jen slabé oranžové světlo pouliční lampy.
Vystoupil.
Z tmavého rohu se vynořil muž. Na sobě měl dlouhý kabát, ruce v kapsách. Pomalu k němu přistoupil a podal mu malý kufřík.
„Dovez to na adresu, co ti poslali.“
David přikývl, vzal kufřík a nastoupil zpátky do auta.
Když ho položil na sedadlo spolujezdce, cítil, jak mu buší srdce. Co v něm bylo? Peníze? Drogy? Zbraně?
Nemohl to vědět. Ale věděl, že tímhle definitivně překročil hranici, za kterou už není návratu.
Kapitola 11 – Kufřík plný problémů
David sešlápl plyn a vyrazil směrem k adrese, kterou dostal v SMS. Předat kufřík a mít pokoj. To si neustále opakoval. Ale hluboko uvnitř věděl, že pokoj už nikdy mít nebude.
Silnice byla prázdná. Hodiny ukazovaly téměř půlnoc. Pouliční lampy vrhaly na asfalt dlouhé stíny. David jel, ale ruce se mu třásly na volantu. Co když ho zastaví policie? Co když někdo sleduje jeho auto?
Telefon zablikal. Nová zpráva.
„Máme tě na očích. Žádný chytrý nápady.“
Zatajil dech. Dívají se na něj.
Podíval se do zpětného zrcátka, ale nikde neviděl žádné auto. Mohli být kdekoli.
Před ním se objevila budova. Stará autodílna na kraji průmyslové zóny.
David zajel na parkoviště, zhasl světla a zůstal sedět v autě.
Nechtěl vystoupit. Nechtěl tam jít. Ale věděl, že jinou možnost nemá.
Kapitola 12 – Setkání se stínem
Ve chvíli, kdy zabouchl dveře auta, se zpoza vrat autodílny vynořil muž. Středního věku, s holou hlavou, v černé bundě.
„Jdeš pozdě,“ zavrčel.
David polkl a podal mu kufřík.
Muž ho otevřel, nakoukl dovnitř a spokojeně přikývl.
„Fajn. Máš to za sebou.“
David si oddychl. Možná tohle opravdu bylo naposled. Možná se konečně dostane z jejich spárů.
Otočil se k autu, když vtom ho muž chytil za rameno.
„Počkej. Možná pro tebe máme další práci.“
David se zastavil. Další práce?
„Ne. Já už končím,“ řekl pevně.
Muž se ušklíbl. „Myslíš, že to takhle funguje? Že si prostě řekneš ‘končím’ a my ti zamáváme na rozloučenou?“
David ucítil chlad na zátylku. Byl v pasti. Znovu.
Kapitola 13 – Hra o život
David nasedl do auta a s třesoucíma rukama nastartoval. Srdce mu bušilo jako o závod.
Z auta za autodílnou se mezitím vynořili další dva muži. Tahle situace začínala být vážná.
Nemohl už jen pasivně čekat na další úkol. Musel něco udělat.
Hlavou mu bleskla jediná myšlenka: Utéct.
Ale jak? Nechají ho jít, nebo ho najdou?
David už věděl odpověď. Tihle lidé nikdy nepustí nikoho, kdo ví příliš mnoho.
Kapitola 14 – Útěk z temnoty
Když dorazil domů, Veronika na něj nečekala. Byla pryč.
V ložnici chyběla její kabelka. Dětská postýlka byla prázdná. Na stole ležel jen vzkaz napsaný roztřeseným písmem:
„Nemůžu tady zůstat. Nechci, aby Eliška vyrůstala ve strachu. Promiň.“
David se sesunul na židli. Ztratil všechno.
Půjčil si pár tisíc na pračku. A skončil v dluzích, v podsvětí, s rozpadlou rodinou a v nebezpečí života.
Ne, takhle to neskončí. Musí bojovat.
Z kapsy vytáhl telefon a vyhledal číslo, které měl uložené už dlouho, ale nikdy na něj nezavolal.
„Kriminální policie, prosím?“ řekl do sluchátka.
Teď už nešlo o peníze. Šlo o život.
Závěr
David se ocitl v síti nebankovních půjček a temných lidí, kteří půjčovali rychlé peníze za nepředstavitelnou cenu. Chtěl jen přežít měsíc navíc, ale místo toho ztratil rodinu a byl nucen bojovat o svůj život.
Jakmile jednou vkročíš do pasti snadných peněz, už se z ní jen těžko dostaneš ven.